Jednoho dne k nám přišla na cvičák přihlásit svou dceru paní Monika Křižkovská.

Adélka Králová byla tehdy devítiletá holčička, malého vzrůstu, nožičky jako dvě špejličky… Po vzájemném představení jsem se chvilku musela vzpamatovávat z šoku, že tohle malé stvoření chce u nás běhat a to ještě  s borderkou!! Nějak mi přišlo, že to není určitě tak dlouho, co  Adélka  teprve nedávno začala používat nohy k chůzi…

Když jsem potom uviděla Arletku (její borderka), trošku jsem se uklidnila. Vypadala totiž, že se jí běhat až tak moc nechce... Jak moc  jsme se v ní zmýlili, a to pořádně, nám předvedla velice brzy, když se seznámila se sportem jménem agility.

Arletku agility začalo bavit, a to pořádně!! Bohužel Adélčiny nožky nerostly tak rychle jako Arletčina chuť lítat rychle přes překážky.

Adélka neměla šanci Arletu zvládnout. Nakonec to vyřešila její maminka, a to tak, že se „obětovala“ a začala trénovat s Arletou.  Nastal ovšem velký problém, Adélka neměla s kým běhat a trénovat …

Ale jak já vždycky říkám, všechno zlé je k něčemu dobré.

Adéla si 3. prosince 2002 jela pro svou vysněnou šeltii, která jim tak nějak zbyla.
Jmenovala se Rupione-Baby z Černé hlásky a Adél mohla konečně začít běhat s „rovnocenným“ parťákem. Samozřejmě Adéla byla větší než její šeltie, ale byla tu větší šance, že krátkým nožkám Baby Adélka bude stačit.

Adélku s Baby agility hodně bavilo… Časem se holky vypracovaly a trénovaly ve skupině závodníků. Tady jsme si začaly užívat. Pokaždé, když jsem postavila trať, Adél ji chtěla zaběhnout podobně, jak jsem ji běžela s Jessí. Protože Jessí je BOC, kterou jsem učila  pracovat hodně samostatně, Adél takhle učila i Baby. Vždycky vedla na tréninku tak, aby si  pejsek zaměstnal nejen nožky, ale i hlavičku.

Baby se časem vypracovala a na závodech brzy začala porážet naši domácí „ špičku“.
Věděla jsem, že Adél s Baby tvoří špičkový tým, který má před sebou velkou budoucnost. Nic jsme nenechaly náhodě a makaly jsme ještě víc. Baby neměla problém skočit áčko z horní části a taky zóna na kladině ji dost nebavila…

Zato vedení ob překážky  jí šlo výborně. Vyrůstala prostě ve smečce borderek a  tak to od nich pochytila…

Jejich první velké úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat... Jak znám Adél, tak zde napíše jen ty mistrovské závody…

21. - 23. 7. 2006 Junior championship Ostrava - 1. místo jednotlivci i družstva
16. - 17. 9. 2006 MR ČR Kladno - 1. místo jednotlivci
6. - 8. 10. 2006 FCI Agility World championship Switzerland, Basel - 1. místo družstva
15. - 16. 9. 2007 MR ČR Žamberk - 1. místo družstva
28. - 30. 9. 2007 FCI Agility World championship Norway, Hamar - 1. místo jednotlivci

(No jde vidět, že ji znám dokonale. Nespočet vyhraných závodů na domácí půdě raději ani nenapsala. Prý by to bylo nudné pro ty, co to budou číst…)

IMCA 2006

MS FCI Basilej, Švýcarsko  6. - 8. 10. 2006

Adéla se zúčastnila prvních KZ v r. 2006 a  hned byla nominována na MS. Nevím, jak na tom byla s nervy tam, ale jak znám Adél, tak byla v pohodě, protože „ vždyť je to parkúr jako každý jiný“, viď Adél?...

Kdyby byl, tak asi agility nikdo neběhá :D, nejlepší na tom právě je, že nikdo neví dopředu, co ho čeká… Nervy jsem taky měla, ale snažila jsem se to naučit nevnímat  a brát to s nadhledem, vždyť je to sportování pro radost…J

Holkám se povedlo zaběhnout na MS v Basileji v r. 2006 v družstvech 1. místo!!! Vedle nováčka Adélky s ní startovaly zkušené závodnice: O. Edrová a E. Lačňáková.

Co si vybavuješ Adél, když jsi zjistila, že jste vyhrály družstva?...

Nejdřív jsem tomu nemohla uvěřit, všichni se sbíhali a jásali, tak jsem začala jásat s nimi, pořád jako by ve snu. Pak mě někdo postrčil, ať jdu spolu s Evou a Olinou párkrát zaběhnout kolečko slávy. Tak jsem běžela, musela jsem se pořád usmívat tou radostí, že jsem to zvládla a nikoho nezklamala.

A byl tu rok 2007

Po MS mě oslovil Z. Spolek, zde bych nechtěla dělat trenéra reprezentace. Zprvu jsem tuhle myšlenku okamžitě zavrhla… (nemám zapotřebí přece mít najednou tolik kamarádů, že?!)

Ale představa, že Adéla bude na MS a já bych ji mohla pomoct na parkúru, ve mně začala hlodat čím dál víc. Samozřejmě, že tam nebyla jen Adélka, ale ji znám od začátku, znám její přednosti a taky slabiny jako nikdo. U ostatních už je to něco jiného… Taky je znám, a to moc dobře, ale přece jen, každý si trénuje sám a je to víc na nich, jak se rozhodnou.

Nakonec jsem Zdeňkovi kývla.

Adéla s přehledem vyhrála KZ. Jak už jsem jednou někde psala, byl to jediný tým u nás, který dokázal diktovat časy ostatním a běhat čisté parkúry. Holky měly v tomto roce úžasnou formu.

Soustředily jsme se na tréninku hlavně na áčko a na kladinu a zdokonalovaly vedení. Na agility je úžasné, že je pořád co vylepšovat a trénovat.

MS se blížilo a já se začala moc těšit. Co ty Adél?.........

Těšila jsem se a taky jsem přemýšlela, jaké to tentokrát bude, prostředí, úroveň závodníků, parkúry, prostě všechno. Byla jsem hodně zvědavá i na to, jak nám to tentokrát poběží, začala jsem zjišťovat, že ve mně někteří vidí jakousi naději nebo co… Tak jsem si radši říkala, že se tam jedu podívat na ostatní závodníky, krásy norské krajiny a to, jak poběžím já, bude takové zpestření… :D protože i když to možná někdy nejde poznat, mám taky nervy a zabývat se tím, tak to by mi moc nepomohlo…

Baby před odjezdem do Norska pokousal pes, takže do autobusu nastupovala Adéla s antibiotiky pro Baby. Modlila jsem se, ať je v pořádku. Neuměla jsem si představit, že Adéla stráví víkend někde v šatně a neběžela by.
Nakonec to dobře dopadlo, Baby je správná bojovnice, myslím si, že tušila, co se od ní čeká a proto se brzy zotavila.

Cesta se trošku táhla, přece jen Norsko je daleko. Hamar je krásné město a určitě stojí za to si ho prohlédnout. Hotel, kde jsme byli ubytováni, byl moc pěkný a útulný.

Každý zná výsledky z MS, kdo ne, může si je vyhledat. Přece jen bych ale chtěla znovu připomenout okamžiky, kdy Adéla nádherně zvládla a zaběhla jumping a finální open.

parkur ke stažení zde

Prohlídku parkúru měla Adéla v poslední skupince, a tak jsme mohly za mantinelem vymýšlet bojovou strategii. Jak běžet co nejlépe, a aby to sedlo oběma, jak Adéle, tak Baby.

Tam mě napadlo možné vedení, které bylo sice riskantní, ale kdyby se to holkám povedlo, bylo by to více než dobré. Na MS rozhoduje přece každá setinka…

Svůj nápad jsem řekla Adélce, ale hned jsem ji upozornila na možná rizika. Pokud by totiž špatně navedla nebo jen malinko zaváhala na začátku, mohla by mít odmítnutí nebo diskvalifikaci hned u druhé překážky!!

Protože Baby dlouho nevydrží na startu, tak i proto se mi tohle vedení jevilo pro Baby jako nejlepší… Adél, vzpomínáš si, co se ti honilo hlavou, když jsi viděla postavený jumping?

Jo, docela si vzpomínám, že když jsem ho poprvé uviděla, docela jsem se lekla, protože začátek byl postavený pro ty, kteří své psy naučili zůstaň. :D Potom jsem dál hleděla na papír a přemýšlela, jak to udělat, abych provedla Baby plynule a bez větší časové ztráty. Marťu ještě před prohlídkou napadla taková verze, nad kterou jsem se musela pousmát, přišlo mi to jako na tréninku, když jsme někdy stály opodál a vymýšlely různé záludnosti na naše psí miláčky. Jenže TOHLE nebyl trénink, byl to celkem důležitý závod, že… No ale ta myšlenka, poslat Bejbu ob překážku na jinou a sama vykonat přesně načasovanou otočku (což mi občas dělalo velký problém), nám pořád hlodala v hlavě a na prohlídce jsem si ji hold musela vyzkoušet. I přes velké riziko neúspěchu jsem se rozhodla zkusit právě toto vedení. Když ne tady, tak kde jinde jsem měla využít natrénovaného vedení.

Společně jsme to probraly a když jsme naběhly na prohlídku, tak  jsme začátek procházely s Adélou snad stokrát!!!! Adéla si rychle odběhla prohlédnout i  zbytek parkúru a zase jsme pilovaly ten začátek… Záleželo na každém kroku, na každém pohybu.

Adél, kdy jsi se rozhodla, že takhle to půjdeš?  Přišlo mi, že se ti tohle vedení celkem líbilo? Váhala jsi aspoň na chvilku, nebo jsi byla rozhodnutá hned?

Jak už jsem napsala, rozhodla jsem se na prohlídce, ale nebyla jsem si jistá, brala jsem to spíš jako výzvu, vyjde to a bude šance na náskok, nebo to nevyjde. Každopádně bych si určitě vyčítala, kdybych to aspoň nezkusila. Jakmile jsem vyběhla, nevnímajíc nic a nikoho okolo, soustředila jsem se jenom na pohyby, na prohlídce mezi spletí lidí těžko nacvičenými, vnímala jsem Baby a to, jak běžím, vše rychlé a plynulé.

Musím říct, že se mi tento způsob moc líbil, běžně takhle vedeme pejsky, ale…..přece jen bála jsem se, že pokud to Adéle nevyjde a skončí na druhé překážce, skončí pro ni celé MS. Hned jsem tuhle myšlenku přebila  představou, že když to Adéla zaběhne, zcela určitě získá časový náskok před ostatními a  každý víme, kolik pejsků je na MS v jedné vteřině a co tam rozhoduje.

Adélka si zatím hrála a připravovala Baby. Navenek se zdálo, že je v pohodě, ale určitě se jí v hlavě honila spousta věcí.    

Vlastně jsem v tu chvíli myslela jenom na jednu věc, pořád dokola jsem si představovala to, jak těžký začátek probíhám, otáčím se a běžím dál. Snažila jsem se nevnímat tu tíhu, která ve mně pořád vězela, tíhu odpovědnosti a očekávání druhých, co na mě viseli očima a stejně jako já nevěděli, co přijde.

Mezitím její největší soupeři doběhli, a to pekelně rychle a bez chyby…

Adél před startem jumpingu 

A je to tady!!!!!
Adélka si dává Baby na start. Proč mě nepřekvapuje, že Baby na něm nezůstává a nechce dát Adél ani krok náskok? !!

No, v tom okamžiku to nebylo až tak důležité... Moje nervy by se daly krájet!! Nedá se srovnat situace, kdy stojím na startu, jsem tam jen já a pes a jdu běhat. Tohle je něco úplně jiného. Jsou to tisíckrát větší nervy, když pozoruji ostatní a prožívám intenzivně každý jejich krok, každou laťku hypnotizuju pohledem, aby ji nenapadlo spadnout… O zónach ani nemluvím.

Musím přiznat, že když zvládla výborně začátek, vydechla jsem úlevou a pak už  jsem byla  celkem v pohodě. Věřila  jsem, že když zvládly holky ten začátek, zbytek parkúrů už holky dají.

Adélka zaběhla jumping nakonec jako jediná tímhle originálním a rychlým způsobem.
A vyhrála ho!!!!!

Byl to neskutečný zážitek vidět holky, jak to opravdu rozbalily a běžely pekelně rychle a přitom krásně a bez žádného zaváhání. Vůbec ne na jistotu!!

Adél, vystartovala jsi s Baby od první překážky a neubrala jsi na tempu, vím, že jinak běhat ani neumíš, ale přesto... Jak se ti běžel tento jumping? Bylo někde něco, cos musela hodně hlídat?

No, hlídala jsem si všechno, byla jsem soustředěná, jak nejvíc to šlo, pořád jsem si uvědomovala mé a Bejbiny pohyby, snažila jsem se být o trochu před ní a ukazovat jí pohyby, které pak měla plynule kopírovat během překonávání překážek. Nemyslím tím strnulý strach z možné chyby, ale prostě tu touhu běžet rychle a čistě, to je to, co mi dávalo největší radost.

Tak, první běh má Adélka za sebou. Čeká nás ale ještě agility… uffff!!!

Když jsem viděla postavený open v neděli, ničím zvláštním mě nepřekvapil. Nebyl těžký...
Bylo mi jasné, že tady budou rozhodovat zóny a rychlost.

Řešily jsme tam vůbec něco, Adél, na prohlídce? Myslím, že se tam nedalo nic vymyslet, co?

No, já jsem toho řešila hodně (:D), ale nebylo to nic k rozhodování. Například konec, kde byly překážky rozestavěny tak, že bylo lehké pohnout se v netrpělivosti dřív než bych měla, a pes by tím pádem skončil v protisměru nebo na jiné skokovce. Byla tam místa, na kterých se dalo diskvalifikovat nebo chybovat, ale šlo o rychlé provedení a hlavně o nervy.

parkur ke stažení zde

Řeknu vám, start z prvního místa a tím pádem běžet jako poslední. Vědět, že moji soupeři už to mají za sebou, že zaběhli čistě….uffff!! To už nejsou jen nervy, to už skoro hrozí infarktem…

Adéla mě opravdu pobavila  hláškou, že když mě viděla před jejím startem, jak jsem nervózní, tak jsem ji tím vlastně uklidňovala  a ona tak byla v pohodě.
Je to tak Adél? Ty ses prostě bavila tím, jak my dospěláci jsme jeden velký uzlíček nervů, co?

No, že bych zrovna vypukla smíchy, to ne :D, ale opravdu mě to uklidňovalo, když jsem viděla, že ostatní stojí při mně a prožívají to se mnou. Protože já jsem v tu chvíli měla taky nervy, to je jasné…

A BYLO TO TADY!!!

Adéla s Baby na startu, hala šílí, fanoušci povzbuzují… Najednou se vše v jedné vteřince uklidňuje a to tak, že ticho v hale by se dalo krájet.

Adéla nasadila tempo, Baby má za sebou první zónovku, a to áčko. Tuhle překážku má Baby nejméně ráda, (já ho v tuto chvíli úplně nesnáším!!…)

Áčko máme za sebou… ufff!!!!

Po áčku nabere Baby tempo, ale řítí se přitom na jinou překážku! Adéla ji rychle odvolává a Baby neuvěřitelně bleskově zareaguje. Sice holky ztratily nějakou tu setinku, ale pořád jsou ve hře.

Bože, to jsou nervy!! A to jsou holky teprve v půlce parkúru. Ale běží čistě!! Ještě zvládnout kladinu a trošku zákeřný konec po houpačce a holky jsou doma.

Kladina suprová! Stahovačka do tunelu, skokovka, houpačka… a závěrečné tři skokové překážky, kde Adéla musela Baby vytlačit na prostřední, a byl tu cíl!!!!!

po doběhu openu .... 

Tento pocit se nedá nikdy a nikým popsat. Adélku chudáčka jsem  dlouho škrtila radostí v cíli, protože ten adrenalin prostě musel ven. Jsem na obě holky neskutečně pyšná, protože zvládnout start z prvního místa, vše si umět pohlídat na parkúru a ještě vést rychle a bez chybičky do cíle dokáže jen silná osobnost. A tou Adéla byla a je dodnes.

Adélka momentálně netrénuje, protože Baby se začala bát rozhodčích. Holky si užívají společné chvíle mimo cvičiště. Rozhodně souhlasím s Adélou, že nebude stresovat Baby na závodech, když jí to nedělá dobře.

Věřím, že se jednou Adéla k agility vrátí a uvidíme ji zase běhat na závodech, protože by byla velká škoda, aby české agility přišlo o takový talent. Dneska  nám chybí takový tým, který by uměl strhnout řady závodníků, aby se koukali s nadšením a zájmem i na kategorii SA.

Protože, když šla Adéla na start, každý sledoval její pohyb a krok.

Bylo úžasné vidět obě holky v „akci“. Málokdo chápal, že Adéle k vedení na parkúru stačilo pouze „ Beíííí“ a slovní  povely na překážky. Jsem moc vděčná, že jsem mohla být s Adélkou u jejího životního úspěchu, a věřím, že snad nám tady roste někde další super dvojka, která bude umět zopakovat úspěchy Adélky s Baby.

Adél, poslední otázka: 

Myslíš, že se dočkám někdy, že si spolu zaběháme třeba družstva v LA kategorii? Jinými slovy, plánuješ ještě pořád borderku a začít zase trénovat?

Dlouho jsem o borderce přemýšlela, ale nebylo by to pro ni nejvhodnější si ji teď pořídit, protože v době, kdy bych s ní měla začít závodit, se zrovna budu připravovat na maturitu a poté na vysokou školu. Takže myslím, že by se jí nedostalo takové péče, jaké bych jí mohla dát. Na agility často vzpomínám a taky doufám, že jednoho dne se k tomu vrátím, ale nic si teď neplánuji, vše ukáže až čas.

Říká se, že každý člověk je nahraditelný. No v případě Adély si tím nejsem až tak moc jistá.

Baby se narodila pro Adélu a Adéla pro Baby. Jen chci připomenout, že to byl její první pejsek na agility a holky dokázaly spolu takřka nemožné. Povedlo se jim za tak krátkou dobu vyhrát vše o čem dlouholetí  dospělí agiliťáci tajně sní.

Adéla mi ale také chybí hlavně jako člověk. Její skromnost, poctivost a chuť na sobě stále pracovat a zdokonalovat se i když  byla mistr světa byla neskutečná.

Svojí  nenápadnosti a skromnosti vždy převyšovala řadu reprezentantů, kteří už jen tím, že se dostali do reprezentace, tak se chovali často nadřazeně.

Adél zůstaň taková jaká jsi. Já věřím, že se jednou zase budeme vídat a makat spolu na tréninku. Tvoje borderka se pro tebe ještě nenarodila, ale až se tak stane, spoustě lidí, kteří tě podporovali, uděláš velkou radost už jen tím, že budeš zpátky.

                                                                        Martina W. + Adéla K.